Profil: Zdeněk Lukeš

Podílel se na revitalizaci hradního areálu. V letech 2000-2003 byl děkanem Fakulty architektury Technické univerzity v Liberci, od roku 2004 vede kurs Dějiny architektury na New York University v Praze. Autor a spoluautor výstav o J. Plečnikovi, 10 století architektury, Splátka dluhu, Architekt E. Králíček, Český architektonický kubismus, Pražský funkcionalismus ad., autor několika desítek knih o moderní architektuře a statí ve sbornících a katalozích a stovek odborných textů v Respektu, Revolver revue, Lidových novinách, Architektovi atd. Spolupracoval s Českou televizí (seriál 10 století architektury), Českým rozhlasem a BBC, vede rubriku Architektura na internetovém Neviditelném psu.

Ve spolupráci s TV Architect natáčí vlastní pořad "Skryté poklady architektury pohledem Zdeňka Lukeše", jehož první díl vyšel  9. 11. 2017 a od té doby vychází pravidelně každý čtvrtek mimo období letních prázdnin. S touto televizí také od roku 2019 natáčí pořad “Osobnosti současné architektury“.

Populární jsou rovněž jeho přednášky o moderní architektuře, které pořádá zpravidla každé úterý v pražském Kaštanu. 

Web – Zdeněk Lukeš

Narodil jsem se v Praze na Letné v roce 1954 ve výtvarnické rodině. Dětství jsem trávil v blízkém parku Stromovka, mj. na betonových prolézačkách Olbrama Zoubka a Sputniku Zdeňka Němečka. Dům, kde jsem s rodiči bydlel, byl velmi zajímavý, dole byla školka, kam jsem vždy ráno seběhl z našeho podkrovního bytečku. Dům v roce 1923 navrhl Kamil Roškot a byl to jeden z prvních moderních činžáků v Praze. Táta měl atelier v býv. skleníku ve dvoře, kde jsem taky trávil mnoho času. Mámin atelier byl v paláci U Stýblů, neboli Alfa na Václavském náměstí, kam jsem taky chodíval, připadal jsem si tam jako na Manhattanu. Do velkého ateliérového okna tam pálila rudá hvězda na věži sousedního paláce. Lepší byl pohled ze schodiště do Františkánské zahrady, kde se hrály filmy v letním kině.

Do školy jsem chodil ke Studánce, což byl ponurý kolos, připomínající zámek, s ještě ponuřejšími učiteli. Naštěstí jsme jezdívali každý rok od jara do podzimu do Opavy, kde měli rodiče půdní atelier ve vile, kterou si postavil za první republiky dědeček. Dům byl obrovský (alespoň dětským očím se tak jevil) a tajuplný, plný skrýší, půd a sklepních prostor. Měl velkou krásnou zahradu s řadou atrakcí, například vysokým smrkem, na jehož vrcholu jsme si s kamarády udělali posed. Založili jsme indiánský kmen, jemuž jsem měl tu čest velet a podnikat s ním různé výpravy. V Opavě jsem chodil do prosluněné příjemné školy s hodnými učiteli a zlepšoval si tam známky (po podzimním návratu do Prahy jsem si je zase zhoršil). Pobyty v Opavě, krásném městě s krásným okolím, jsem miloval a moc jsem se tam těšil.

Doby gymnaziální už jsem trávil jen v Praze, chodil jsem do gymplu Nad Štolou na Letenské pláni, což byla velmi náročná škola, tehdy ještě se skvělými kantory (a naším báječným třídním prof. Jiřím Homolou). Bylo to po ruské okupaci, ale až do maturity tam vládly stále příjemné poměry a asi to bylo nejhezčí období mého mládí. Pak jsem studoval architekturu na ČVUT v Dejvicích, neboť na vysněné dějiny umění se s mým kádrovým profilem nešlo dostat.

Po vojně jsem nastoupil do archívu architektury Národního technického muzea v Praze, který se nacházel ve zchátralé, ale podivuhodné barokní Invalidovně. Podmínky drsné, leč práce zajímavá. Tehdy jsem se začal věnovat architektuře XIX. a první poloviny XX. století. Během deseti let, jež jsem tam strávil, jsme s Janem Svobodou dali také dohromady velkou kartotéku pražské moderní architektury. Taky jsme s přáteli architekty a výtvarníky trošku zlobili, když jsme se snažili protestovat proti různým zhovadilým stavbám bolševické éry (spolek Obecní dům).

Od listopadu 1989 do ledna 1990 jsem pracoval koordinačním centru Občanského fóra v Mánesu a Laterně magice, což bylo velmi zajímavé, leč politické kariéře jsem se rád vyhnul a vrátil zpět k profesi. V roce 1990 jsem pak dostal nabídku pracovat na Pražském hradě, nejdřív v kulturní sekci, pak v památkovém odboru KPR. To byla zase nová zkušenost i šance seznámit se s mnoha pozoruhodnými lidmi. Snažili jsme se Hrad otevřít veřejnosti, opravit a obnovit např. Plečnikovy intervence, bolševiky značně poničené. Taky jsme připravili výstavy Jože Plečnika nebo 10 století architektury.

Kromě toho jsem učil – rok na PORGU, dva na VŠUP, asi pět let na liberecké fakultě architektury, nyní na pražské filiálce NYU. Kromě psaní odborných a popularizujících článků a knížek, v nichž se snažím propagovat kvalitní, ale často veřejnosti nepříliš známou architekturu, připravuju také výstavy ve spolupráci s Galerií Jaroslava Fragnera a pořádám různé přednášky a vycházky. 

Psí vycházky jsou publikace, prostřednictvím kterých Zdeněk Lukeš spolu s žlutým labradorem jménem Sam Keblůšek provází čtenáře po známých, ale i méně známých architektonických skvostech.

První díl edice je věnován tzv. Pražskému ringu – tedy ulicím a náměstím na rozhraní Starého a Nového města. Knížku doprovázejí barevné fotografie Pavla Hrocha a Oto Palána.

V říjnu 2013 vychází ve stejné úpravě druhý díl, věnovaný trase Pařížskou ulicí, Staroměstským náměstím, Melantrichovou ulicí, ul. Na Můstku a Václavskému náměstí.

V květnu 2014 vychází třetí knížka, věnovaná putopvání po pravém vltavském břehu od Těšnova a ž k vyšehradskému tunelu. Všímá si domů na trase, nábřeží, některých ostrovů a samozřejmě mnoha mostů.

Čtvrtá knížka Psích vycházek z jara 2015 nás provede trasou vedoucí ze Senovážného na Karlovo náměstí. Zaměřuje se nejen na stavby, ale i četné pomníky a pamětní desky.

Psí vycházky 5 vycházejí koncem června 2016, jde o výpravu Vinohradskou třídou z centra až do Strašnic.