Zdeněk Lukeš je jméno, které zná většina milovníků architektury. Historik, teoretik, pedagog, publicista, ale především člověk, který o stavbách nemluví jen věcně. Vypráví o nich jako o starých známých. Celovečerní dokumentární film mapuje jeho životní cestu od dětství přes práci na Pražském hradě až po současnost. Nabízí osobní pohled na muže, který zasvětil celý život krásám architektury a jejím příběhům.
Zdeněk Lukeš se narodil v domě z roku 1923, který navrhl slavný architekt Kamil Roškot – a to jaksi předurčilo směr, kterým se jeho život bude ubírat. Vyrůstal v Praze, odkud často přejížděl do Opavy. Politická situace však jeho cestu zkomplikovala. Rodiče vystoupili z KSČ a on nemohl studovat obor, který si přál.
Na Fakultě architektury se necítil dobře. Kvůli sporům s kantory školu po čtvrtém ročníku opustil a strávil půl roku jako pomocný zahradník ve Stromovce. Vzpomíná na to s úsměvem, protože parta disidentů a práce v přírodě mu tehdy paradoxně přinesly úlevu. Nakonec se ale na školu pokorně vrátil a studium dokončil.
První profesní kroky vedly Zdeňka Lukeše do pražské Invalidovny – drsného, ale inspirativního místa, kde pracoval v archivu architektury pod vedením Vladimíra Šlapety. Obklopen modely, výkresy a osobními pozůstalostmi více než 150 architektů jako byli např. Kotěra, Balšánek či Polívka, se postupně ponořil do teorie a historie architektury.
Podmínky byly často extrémní – v zimě mrzlo, v létě dusno, záchody daleko a topilo se uhlím. Přesto právě zde vznikla láska k tzv. „outsiderům“ české architektury, pozapomenutým autorům, jejichž příběhy p.Lukeš s oblibou odkrýval. Spolu s kolegy také vytvořil rozsáhlou kartotéku tisíců pražských staveb – šlo o detektivní práci v terénu i v archivech.
Pedagogická činnost patří k důležitým kapitolám života Zdeňka Lukeše. Učil nejprve na gymnáziu PORG ( první obnovené reálné gymnázium ), později se stal děkanem Fakulty architektury v Liberci a nakonec dlouhá léta působil na americké univerzitě NYU v Praze. Tam sám změnil výukový přístup, místo frontálního vyprávění vodil studenty po pražských ulicích, učil je „dotýkat se architektury“. Výuka končila odevzdáním rukou psané knihy o vybrané stavbě a to včetně ilustrací.
Jeho studenti dodnes vzpomínají nejen na nabyté znalosti, ale i na lidský přístup. Mnozí se stali uznávanými architekty.
V roce 1990 nastoupil Zdeněk Lukeš na Pražský hrad, kde se stal součástí odboru památkové péče. Nová éra pod vedením prezidenta Václava Havla přinesla obrovské změny – nejen personální, ale i estetické. Zdeněk Lukeš spolupracoval s architekty jako Josef Pleskot nebo Ladislav Lábus na rekonstrukcích klíčových prostor Hradu, včetně Jižních zahrad nebo Jízdárny.
Setkával se s prezidenty, umělci i rockovými hvězdami. Hrad navštívili například Rolling Stones, Joan Baez, Michael Jackson, Jean Tinguely i Dalajláma. Přesto se vždy držel v pozadí, soustředěn na architekturu, výstavy a odbornou práci.
Právě zde vznikly i ikonické projekty jako například výstava o Jože Plečnikovi nebo „Deset století architektury“.
Zdeněk Lukeš je autorem desítek knih, například populární série „Psí vycházky“, průvodců „Praha moderní“ nebo monografie o Josefu Gočárovi. Spolupracoval s TV Architect, Českou televizí i rozhlasem, vystupoval v talkshow a dodnes přednáší v Praze i po celé republice.
Rád objevuje „skryté poklady“ české architektury – neznámé stavby, pozapomenuté autory a zapomenuté příběhy. Ať už se jedná o Vinternitzovu vilu, pražské mosty nebo ženy-architektky první republiky, vždy přináší nové souvislosti a lidský rozměr.
Zdeněk Lukeš není jen historik architektury. Je to vypravěč, který stavbám vdechuje duši. Dokumentární film zachycuje nejen jeho kariéru, ale i přístup k životu. S pokorou, lehkostí, humorem a hlubokou láskou k architektuře. Zanechal otisk nejen ve zdech a výstavách, ale především v lidech, kteří díky němu začali hledat krásu kolem sebe.
Rozlehlá třípatrová budova v neorenesančním stylu s uměleckou výzdobou Vojtěcha Bartoňka (lunety nad vstupem, obraz sv. Václava v kapli) sloužila původně pro chlapeckou a dívčí obecnou školu, dnes je zde základní škola Pedagogické fakulty s rozšířenou výukou hudby.
Budova je postavena v barokním stylu a na základní kámen poklepal král Karel VI. Stavba měla sloužit válečným invalidům, inspirována byla francouzskou Invalidovnou. Navrhl ji vídeňský architekt Johann Fischer z Erlachu, definitivní plány vypracoval Kilián Ignác Dientzenhofer. Budova sloužila vojákům zraněným ve válce ještě krátce po skončení první světové války. Sídlil zde také vojenský archiv a Národní technické muzeum tu mělo své depozitáře. Z chodeb se vstupovalo do prostor určených pro mužstvo a mezipatro obývali důstojníci. Pražská Invalidovna je zařazena mezi národní kulturní památky. Tento díl byl natočen v partnerství s Open House Praha.
Narodil se dva roky po skončení druhé světové války. Tehdejší doba nebyla jednoduchá, což se dotklo i Vladimíra Šlapety. Jeho otec, architekt Lubomír Šlapeta, nesměl svobodně projevit kreativitu. „Bylo mu zakázáno pracovat. Mohl dělat jen malé věci, které ale vždycky odvedl s obrovskou zodpovědností,“ vzpomíná architekt Šlapeta. „Padesátá léta byla těžká jak po stránce hospodářské, tak duchovní. Překonávalo se to díky harmonii v rodině. Bydleli jsme skoro sedmdesát let ve stejném bytě, který navrhl můj otec, a odešli jsme z něj až po smrti naší maminky,“ dodává Šlapeta.
Chodil na hodiny kreslení a zprvu si myslel, že bude malířem. Rodiče to však architektovi Josefu Pleskotovi zakázali. Důvodem byla tehdejší politická situace v zemi. Hledal proto alternativu, jelikož se odmala zajímal o historii a četl hodně knih.
Architekturu měl v rodině. Otec Ladislava Lábuse byl architekt, takže se s tímto oborem seznamoval již od dětství. „Můj zájem o architekturu ale nebyl přímý,“ přiznává Lábus a dodává, že jeho primárním zájmem bylo umění, film a divadlo.
Narodila se ve Zlíně, ve čtyřech letech se s rodiči přestěhovala do Prahy a do rodného města se vrátila až po revoluci. „Tamní obyvatelé mezi sebou měli dobré vztahy, táta o Zlíně neustále mluvil. Až jsem byla v devadesátých letech překvapená, jak se město drží,“ vzpomíná architektka Eva Jiřičná, která krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy našla útočiště ve Spojeném království, konkrétně v Londýně.
