Odebírat novinky
 

Otto Rothmayer: Architekt ve službách Pražského hradu

Otto Rothmayer: Architekt ve službách Pražského hradu
26. 9. 2018 / Autor: bydleni.idnes.cz Popisek: Portrét architekta Otto Rothmayera

Otto Rothmayer patří k významným osobnostem světa architektury. Byl žákem a posléze pokračovatelem architekta Plečnika, s nímž pracoval na rekonstrukci částí Pražského hradu. Později zde pracoval sám, ale změny po roce 1948 jej donutily odejít do penze. Architekt zemřel ve své pražské vile, kterou ji sám navrhl.

Narodil se v Praze 28. února 1892 a stal se z něho truhlář, což bylo řemeslo, jež vykonával jeho otec. Těsně před první světovou válkou začal studovat na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Zde se stal žákem slovinského architekta Josipa Plečnika a jeho originální tvorba, těžící především z odkazu středomořských kultur, poznamenala Rothmayera na celý život. Stal se nejen Plečnikovým žákem, ale později také jeho pokračovatelem.

První kroky

Architektonickou praxi vykonal Otto Rothmayer v ateliérech Plečnikova přítele z UMPRUM profesora Ladislava Skřivánka. Poté působil u dvou protagonistů nových architektonických trendů Pavla Janáka a Josefa Gočára. Podílel se tehdy i na projektu a realizaci Gočárova dřevěného pavilonu Československé republiky na lyonském veletrhu v roce 1920. Nakonec však zakotvil v hradním ateliéru Josipa Plečnika, který se v té době stal na doporučení spolku Mánes architektem Pražského hradu. O Josefu Gočárovi se dočtete v článku Josef Gočár: Přes krychli, funkci až ke konstrukci.

Spolek výtvarných umělců Mánes byl založen v roce 1887 za účelem diskusí a přednášek o umění českém i evropském. Spolek vydával časopisy Volné směry (1897–1949), Styl (1909–1913, 1920–1938), umělecké publikace a pořádal výstavy.

Hradním architektem

Když Plečnik odjel roku 1921 definitivně do rodné Lublaně, kde vedl nově založenou architektonickou školu a kde se podílel na novém konceptu města, převzal Rothmayer všechny jeho úkoly. Musel tak dohlížet na realizaci Plečnikových návrhů, zasílaných na Hrad z lublaňského studia. Byla to také příležitost navrhnout část vnitřního zařízení pro interiéry bytu prezidenta Masaryka
Po roce 1930 dostal Rothmayer příležitost pracovat už zcela samostatně na přestavbě tzv. Tereziánského křídla Starého královského paláce. To bylo sníženo a doplněno o subtilní vřetenové schodiště. Přestavba Tereziánského křídla je považována za jednu z nejlepších prací Otto Rothmayera.

Architekt dále adaptoval přilehlé prostory a interiéry pro stálou expozici historie Pražského hradu. Náročné práce byly dokončeny až na prahu padesátých let. Nový hradní architekt po Plečnikovi, Pavel Janák, nechal Rothmayera dále pracovat na dokončení některých konceptů, především impozantní síně, která dodnes nese jeho jméno a dále Klínové chodby se slavnostním vstupem do Španělského sálu.

Po roce 1948, kdy se změnil režim a vlády v tehdejším Československu se chopili komunisté, měl Rothmayer velké problémy s Bohumilem Červíčkem, přednostou Kanceláře prezidenta Gottwalda. Ten nepatřil k příznivcům Josipa Plečnika a otevřeně kritizoval nejen tvorbu, ale i povahu jeho nástupce. V druhé polovině padesátých let tak Rothmayer ukončil své působení v roli hradního architekta.

Drobnější realizace

K drobnějším realizacím Otto Rothmayera patří některé interiérové adaptace v Novém paláci, pomník padlým v Jelením příkopu nebo budova lesní správy v oboře v Lánech. Práce na Hradě musel po svém odstranění z funkcí zanechat prof. Rothmayer nedokončeny, dokonce byl posléze svědkem jejich devastace. Stáří trávil ve vile na Břevnově, kterou si sám navrhl. Na její zahradě vznikly známé fotografické cykly jeho přítele Josefa Sudka. Otto Rothmayer zemřel ve svém domě v Praze 24. září 1966.

Výtah

Masivní osobní výtah ve tvaru válce patří rovněž k pozoruhodným dílům slavného tvůrce. Výtah je z roku 1935 a je součástí schodiště Jižního výběžku Nového paláce Pražského hradu. Kabina má tvar válce a je dřevěná. Válec výdřevy kabiny je z mahagonu. Kabina válce se pohybuje zrcadlem barokního schodiště mezi čtyřmi masívními pilíři.

Velký vnitřní průměr kabiny sto devadesát centimetrů působí impozantně a umožňuje dopravu více osob bez omezení vnitřním prostorem. Nosnost výtahu je omezena na pět set kilogramů nebo pro dopravu šesti osob.

Vnitřní prostor je dřevěný, dýhovaný mahagonovou dýhou. Velký kruh bílé podlahové krytiny reflektuje bílou kopuli stropu kabiny. Osvětlení se nachází po obvodu stropní římsy. V roce 1935 bylo používání neonových trubic patrně běžnou záležitostí. Bylo provedeno osazení tří segmentů trubic jako část kruhu, výseče sto dvacet stupňů každého segmentu. Nová tlačítková tabla ve stanicích a tlačítkové tablo v kabině je vyhotoveno z nerezu s jemným ručním brusem. Hmatníky tlačítek jsou i se skleněnou výplní z oboustranně broušeného skla.

V technologické části byla časem provedena opatření k odstranění bezpečnostních rizik a zvýšení komfortu jízdy. Výměna pohonu a kompletní elektroinstalace byly součástí rekonstrukce výtahu. Zajímavostí je umístění protizávaží kabiny, které se pohybuje v samostatné šachtě mimo půdorys schodiště, v němž jezdí válcová kabina. Vstup do kabiny se uzavírá původními, ručně posuvnými dvoukřídlými dveřmi. Ty jsou zaoblené a kopírují tvar kabiny. Šachetní dveře jsou dvoukřídlé mřížové s jedinečným mechanickým zámkem.

Při rekonstrukci byla také provedena demontáž stávajícího ostění výtahové šachty a zábran, které byly instalovány patrně na začátku šedesátých let. Nové transparentní provedení ostění výtahové šachty z bezpečnostního skla je umístěné ve stejné poloze za historizujícím zábradlím schodiště.

nyv

Hledáte inspiraci pro bydlení?

Publikování nebo další šíření obsahu serveru TVarchitect.com je bez písemného souhlasu společnosti Living Media s.r.o. zakázáno.
Orgánem dohledu nad poskytováním audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
© 2019 Living Media s.r.o.
Vytvořeno v Beneš & Michl