Odebírat novinky
Úvod Historie a osobnosti Osobnosti Antonín Raymond: Český architekt a zakladatel moderní japonské architektury

Antonín Raymond: Český architekt a zakladatel moderní japonské architektury

Antonín Raymond: Český architekt a zakladatel moderní japonské architektury
21. 6. 2018 / Autor: novinky.cz Popisek: Architekt Antonín Raymond

Antonín Raymond byl český architekt, který se zajímal o architekturu od raného mládí. Po nedokončených studiích architektury se vypravil do Spojených států, kde spolupracoval se světovou architektonickou osobností. Jeho láskou se však stalo Japonsko, kde žil a tvořil společně se svou manželkou. Architekt je považován za zakladatele moderní japonské architektury.

Antonín Raymond (vlastním jménem Reimann) přišel na svět v kladenské židovské rodině dne 10. května 1888. Jeho rodiče Alois a Růžena Reimannovi patřili k lidem nového moderního smýšlení, kteří se počítali mezi Čechy s židovskou vírou.

Antonín prožíval první léta života v harmonickém manželství v rohovém domě na náměstí, zděděném po předcích. V domě se nacházely dva obchody a Antonínův otec v jednom z nich podnikal. Během let sice několikrát vystřídal obchodní sortiment, ale údajně lze s jistotou tvrdit, že koncem 19. století obchodoval s textilem.

Počátky zájmu o architekturu

Rodina se rychle rozrůstala a v roce 1894 přišel na svět poslední syn Viktor. Antonín tedy vyrůstal společně se dvěma staršími sestrami a třemi mladšími bratry. Jeho klukovský život se nijak nelišil od života ostatních spolužáků a kamarádů, které potkal v kladenské obecné škole a později v roce 1900 na kladenské reálce. Kluci tajně hráli tehdy zakázaný fotbal a nikoho nezajímalo, že brankář Antonín (hráli pod křestními jmény jako Kladenský Team) je židovského vyznání, ostatně jako polovina mužstva.

Vedle těchto obvyklých zájmů měl Antonín od mládí zájem také o stavby domů a fascinovaly ho barvy. Po celý život si nosil v paměti obraz rodného města a ještě v roce 1973, kdy psal své memoáry, si prý velice přesně vybavoval podoby a architektonické styly nejzajímavějších kladenských budov, které rostly v Kladně před jeho očima.

Ve vzpomínkách se mu i po letech vybavovaly pocity, které měl při pozorování stavby nového kladenského kostela. Zároveň vzpomínal, že dokázal celé hodiny prosedět na parapetu kuchyňského okna při sledování stavby místního chrámu, pozoroval také život města s tradičními trhy na náměstí pod okny rodného domu. Tehdy sám sobě slíbil, že bude architekt a stavitel. Časem začaly vznikat jeho první stavby, tehdy ještě z papíru a celofánu, s osvětlením za pomoci svíček, aby tak navodil dokonalou iluzi obydlené budovy.

Jako dvanáctiletý utrpěl největší ztrátu ve svém životě. Maminka Růžena v roce 1900 zemřela a otec byl nucen postarat se o šest nedospělých dětí. I přes zhoršené poměry v rodině Antonín pokračoval ve studiu na kladenské reálce. Od roku 1903, když otec musel vydražit dům zatížený dluhy a rodina se s malým jměním z dražby domu přestěhovala do Prahy, studoval na pražské reálce, kde také odmaturoval.

Vzhledem ke svým zájmům se zapsal na pražskou techniku, aby studoval architekturu. Při studiu se mu opět dařilo a vzhledem k doložitelným studijním výsledkům patřil mezi vynikající posluchače. Ve výběru pedagogů měl opravdu štěstí. Na pražské technice tehdy přednášely takové kapacity ve svém oboru, jako byl Adolf Liebscher, u něhož absolvoval povinný seminář kreslení od ruky. Dalším byl mineralog Cyril Purkyně a František Klokner, specialista na technologii betonu.

Z Evropy do USA a zpět

Antonín však svoje studia nedokončil a v roce 1910 za hektických okolností opustil svoji vlast. Na podzim téhož roku se ocitl v New Yorku, kde našel pomoc mezi českými vystěhovalci a díky nim získal místo kresliče v ateliéru Casse Gilberta. To byl jeden ze zlomových okamžiků v jeho životě.

Další byl první válečný rok 1914, kdy se po dlouhé době vydal z USA na studijní cestu do Evropy. V Evropě ho však zastihlo vyhlášení první světové války. Antonín se dostal na poslední loď odplouvající zpět do Spojených států. Na palubě cestovala také mladá výtvarnice Noémi a setkání s ní bylo osudové. V krátké době se do sebe zamilovali a za několik měsíců se vzali. Antonín tak získal na celý život nejen manželku, ale i spolupracovnici. S ní také na silvestra 1919 odcestoval do Japonska, aby v Tokiu působil jako stavební dozor kanceláře F. L. Wrighta při stavbě hotelu Imperial.

V Zemi vycházejícího slunce

Manželé Raymondovi se do Japonska zamilovali a prožili v této zemi řadu let. Antonín si však musel poradit s důležitým úkolem, který ho v Tokiu čekal. Frank Lloyd Wright ho vyslal do Japonska jako garanta stavby hotelu Imperial. Pro Antonína to byla nejen velká životní příležitost, ale pověření řídit stavbu znamenalo i velkou zodpovědnost. Pro Wrighta byl naopak Raymond zárukou, že budou při stavbě dodržovány správné technologie. Během stavby musel fundovaně řešit každodenní problémy, vždy s nadhledem odborníka. Navíc musel spolupracovat s místními řemeslníky, zvyklými na odlišné stavební technologie. Vedle organizační práce ho čekal úkol spočívající v nalezení vhodného stavebního kamene pro stavbu hotelu.

Přes všechny počáteční problémy lze říct, že se Antonínovi začalo dařit, a manželé Raymondovi se v krátké době rozhodli zůstat v zemi natrvalo. Antonín si v roce 1921 otevřel v Tokiu vlastní stavební kancelář, která se záhy stala prosperujícím podnikem.

První velká zakázka

Již v roce 1921 se na mladého architekta obrátil Hajima Hoshi, aby vybudoval univerzitní komplex, centrum moderních farmaceutických studií v Japonsku. Požadavek zněl vytvořit budovu, v níž budou třídy pro sto posluchačů, aula pro tisíc lidí, knihovna, plavecký bazén a další nezbytné zázemí pro studenty a pedagogy. Takto zpracovaný návrh měl být hotov do příštího dne. Antonín tyto požadavky splnil a druhý den předložil ideový záměr výstavby univerzitního komplexu, podle něhož se brzy začalo stavět.

Hoshiho škola slouží s menšími stavebními úpravami dodnes. Nejzajímavější část komplexu tvoří aula školy, koncipovaná jako divadelní scéna. Dalším jedinečným prvkem je schodiště, kde architekt vybudoval rampy spojující jednotlivá podlaží budovy (dnes bychom hovořili o bezbariérovém přístupu).

Další velká zakázka se objevila o rok později v roce 1922, kdy se jménem Rockefelerovy nadace na architekta Raymonda obrátil dr. August Karl Reischauer (tehdejší ambasador USA v Japonsku) s prosbou o návrh komplexu budov ženské křesťanské koleje. Stavba komplexu byla opět podmíněna řadou omezení určených zadavatelem (přijatelná cena parcely, klidné prostředí a celkový plán na stavbu univerzitního komplexu).

Mladý architekt stanovil koncepci univerzitního areálu během jediné noci a vytvořil jeho základní podobu. Vhodnou parcelu nalezl na předměstí Tokia v Kichijoji, ve dvacátých letech 20. století zde byl venkov. V první fázi výstavby byly postaveny ložnice, posluchárny, jídelny s centrální kuchyní a vodojem.

V době, kdy navrhoval tento univerzitní komplex, byl Antonín Raymond ještě silně ovlivněn filozofií staveb F. L. Wrighta. Tehdy neměl hlubší vztah a neoplýval pochopením tradičního japonského obydlí.

První část areálu prošla zkouškou velkého zemětřesení dne 1. září 1923. Po rozsáhlé zkáze Tokia byl rozestavěný areál minimálně poškozen, a tak jej bylo možné snadno opravit. Tím mohl původní záměr výstavby zmiňovaného komplexu pokračovat bez važnějších narušení i v následujících letech.

V zahradě školy byly postaveny tři vily pro potřeby studentů a zahraničních pedagogů. V roce 1931 zde byla vybudována knihovna a školní kaple spojená s aulou. Zde už se objevily prvky vztahující se k tradici japonského bydlení. Jedná se o rozsáhlý pozemek školního areálu, respektive upravený zahradní komplex, jenž tvoří neoddělitelnou součást staveb.

Spojení s tradicemi japonského stavitelství

S postupujícími léty sledujeme na projektech a stavbách Antonína Raymonda určitou pokoru k tradičnímu japonskému stavitelství. Vedle rozsáhlých betonových komplexů se začaly objevovat projekty řady soukromých dřevěných domů, v nichž najdeme excelentně propojené prvky východní a evropské.

Obdobný posun je vidět i v interiérech. S postupným pronikáním do filozofie japonské kultury bydlení se snažili manželé Raymondovi i tady o propojení umění Východu s evropskými prvky. Jak sám Antonín ve svých pamětech uvádí, nechtěl pouze bezmyšlenkovitě vnucovat Japoncům kulturu Západu, ale chtěl stavět takové moderní budovy, se kterými se místní dokážou ztotožnit a přijmout je. Mezi takové stavby patří letní sídlo manželů Raymondových v Karuizawě, dnes zachráněné přenesením na jiné místo a využívané jako galerie.

Raymondova kancelář zaměstnávala řadu Čechů, ve většině případů bývalých legionářů, kteří pomáhali navazovat obchodníkům z Čech kontakty místními firmami a překonávat i jazykovou bariéru.

S prací honorárního konzula v Japonsku, tento post zastával architekt od roku 1925, byl v roce 1928 spokojen i tehdejší ministr zahraničích věcí dr. Edvard Beneš, který mu udělil Řád Bílého lva čtvrté třídy. Před svým odjezdem do Spojených států amerických prodali manželé Raymondovi veškerý majetek zahrnující vilu v tokijské čtvrti Ginza a zmiňované letní sídlo v Karuizawě v provincii Nagano.

V roce 1945 nabídl Antonín Raymond generálu MacArthurovi pověřenému obnovou Japonska své služby. Záhy se stal členem jeho štábu a mohl odcestovat do Japonska.

Raymondovu poválečnou práci lze nazvat druhým japonským obdobím. V prvních poválečných letech se podílel na obnově infrastruktury, později obnovil svoji kancelář v Tokiu.

Druhé japonské období je z hlediska dějin architektury ještě zajímavější. Antonín vyzrál jak osobnostně, tak profesně. Vyzrálý architekt se držel následujících pěti zásad, které vštěpoval i svým žákům: Dodržujte lidský rozměr; architekturu bude používat člověk, proto musí být jejím základem lidský prvek, držte se přirozenosti; když je parcela šikmá, respektujte ji, nic přirozeného se nesmí ničit, dbejte na jednoduchou formu a design; nepřipojujte nic zbytečného navíc, chovejte se ekonomicky a neplýtvejte penězi, buďte upřímní. Tyto body se staly jakýmsi krédem tvůrcovy celoživotní práce.

Poválečné stavby

Stavby z poválečného období jsou opět ze dřeva a betonu. Z dřevěných staveb bychom neměli opomenout dům postavený pro Fusaighiro Inove a nové letní sídlo Raymondových v Karuizawě. V obou případech tvoří základ japonský dřevěný dům, v jehož interiéru najdeme řadu evropských prvků. Vedle tradičních rohoží tatami zde byly i evropské židle a pohovky

Určitý vývoj zaznamenaly i betonové stavby. Beton najdeme především na budovách určených k širšímu společenskému využití. Tak byl vybudován kostel sv. Anselma v Tokiu nebo budova Hudebního centra v provincii Gunma. V obou případech se jedná o stavby, jež dodnes udivují svou jedinečností. Interiér kostela můžeme směle přirovnat k interiérům evropských gotických katedrál.

Hudební centrum v provincii Gunma je nedostižné ojedinělým půdorysem stavby a svou víceúčelovostí, kdy Raymond navrhl sál tak, aby se dal využívat jako koncertní a divadelní, avšak zároveň umožňuje provozovat jak klasické, tak tradiční japonské divadlo.

Mnoho Raymondových staveb se dochovalo dodnes a je s podivem, že Japonci, kteří vždy budovu vnímali jako dočasné přístřeší bez trvalé hodnoty, chrání jeho stavby pod dohledem tamní památkové péče.

Dnes je v Japonsku na kladenského rodáka Antonína Raymonda pohlíženo jako na zakladatele novodobé japonské architektury.

nyv

Pořady

Hledáte inspiraci pro bydlení?

Publikování nebo další šíření obsahu serveru TVarchitect.com je bez písemného souhlasu společnosti Living Media s.r.o. zakázáno.
Orgánem dohledu nad poskytováním audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání je Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
© 2019 Living Media s.r.o.
Vytvořeno v Beneš & Michl