Domy, které dnes navrhujeme, mají často sloužit i za padesát či sto let. Ale jak budou vypadat domy, které se teprve začnou stavět za dvacet let? A z čeho vlastně budou? Architektura se stále silněji propojuje s vědou, výzkumem a přírodními principy. Pojďme se zamyslet, jaké materiály mohou změnit budoucnost stavebnictví a co všechno už dnes vzniká v laboratořích i ve startupech.
Shrnutí článku v bodech:
• Vědci a architekti hledají nové cesty, jak stavět udržitelněji a efektivněji
• Zkoumá se využití biologických materiálů jako mycelium, mořské řasy nebo bioplast
• Cílem je snížit uhlíkovou stopu a vytvořit stavby, které s okolím spolupracují
• Některé z těchto materiálů dokážou „růst“, samy se opravovat nebo pohlcovat CO₂
• I když jde zatím často o experimenty, mohou zásadně ovlivnit budoucnost stavebnictví
Budoucnost materiálů není jen otázkou technologií, ale i návratu k přírodě. Dřevo a hlína slaví návrat, ale v nové podobě. Výzkumníci dnes zkoumají například domy tištěné z hlíny pomocí 3D tisku. Tento přístup je nejen ekologický, ale i lokální. Jiní odborníci testují, jak stavět s pomocí řas, ústřicových skořápek nebo mycelia, podhoubí hub, které roste do požadovaného tvaru a časem ztvrdne.
Architektura budoucnosti nebude jen o vzhledu. Mnohem větší roli bude hrát funkce a to i na úrovni materiálu. Objevují se například adaptivní fasády, které samy reagují na počasí. Existuje i transparentní dřevo, které může nahradit sklo, nebo cihly s hydrogelem, které ochlazují stavbu bez použití elektřiny.
Dnešní debaty se často točí kolem uhlíkové stopy. Ale co kdyby budovy samy aktivně pohlcovaly oxid uhličitý? To je myšlenka tzv. carbon-negative staveb a vývoj materiálů jako bio‑cement nebo beton se schopností vázat CO₂ se rychle posouvá.
A pak je tu naprosto fascinující směr a to je architektura jako živý organismus. Mnozí vědci i vizionářští architekti zkoumají možnost „pěstovat“ části staveb z přírodních buněk nebo hyf hub. Takové stavby by mohly růst, hojit se, nebo se přizpůsobit podmínkám.
Otázka, z čeho budeme stavět domy za dvacet let, je zároveň i otázkou, jak chceme žít. Budou naše domy reaktivní? Léčivé? Lokální? Nebo budou odpovědí na klimatické výzvy? Již dnes máme první náznaky, jak může vypadat budoucnost, která propojuje vědu, architekturu a přírodu. Možná nejde o revoluci, ale o nový vztah ke stavění. A ten začíná právě teď.
Nový dálniční most přes Vltavu v pražském Suchdole má hned pět možných podob. Návrhy, které byly oceněny v architektonické soutěži, ukazují rozdílné přístupy k řešení přemostění údolí, přičemž každý z nich klade důraz na jiný aspekt a to od citlivého začlenění do krajiny po rychlost výstavby a komfort pro pěší i cyklisty.
Na světě existuje nespočet staveb které už dávno neslouží svému původnímu účelu. Zůstávají jako tiché svědectví minulosti, chátrají nebo se mění v nový typ prostoru. Co s nimi? Jsou to překážky rozvoje, nebo naopak příležitosti pro novou vlnu kreativity a udržitelnosti?
Na dovolené si člověk pamatuje slunce, moře, jídlo a zážitky. Ale když si vzpomene o několik měsíců později, často se mu vybaví ještě něco jiného - prostor. Místnost s výhledem na vinici, bílá terasa u moře, kamenná cesta mezi stěnami domu, vnitřní dvůr se stínem olivovníku. Architektura, ve které trávíme volno, má zásadní vliv na to, jak se cítíme, co si odneseme a kam se chceme vracet. Dovolená totiž není jen o destinaci. Je i o tom, v jakém prostoru se odehrává.
