Kamil Roškot: Velké měřítko, hranoly a válce

To, co po sobě architekt a výtvarník Kamil Roškot zanechal, nemá v české architektuře obdoby. Jeho meziválečná tvorba se zcela vymyká tomu, co známe v podání ostatních projektantů. Jeho stavby mají velké měřítko, přitom jsou tvarově jednoduché, tvoří je zpravidla hranoly a válce. Roškotův svět staveb je prostý a originální.

Roškot, který se narodil ve Vlašimi na konci dubna 1886, se na svou profesi připravoval velmi pečlivě a dlouho. Studoval postupně stavitelství na pražské německé technice, architekturu na technice české, malířství na Akademii u Maxe Švabinského, filosofii na Karlově univerzitě a architekturu u Jana Kotěry opět na Akademii výtvarných umění. O Janu Kotěrovi se dočtete víc v článku TV Architect Jan Kotěra: Světoběžník, experimentátor a pedagog.

Po absolutoriu se pak účastnil snad všech soutěží, které byly vypsány na velká urbanistická i architektonická témata zejména v Praze. Jeho jméno najdeme mezi účastníky konkurzů na Dělnickou úrazovou pojišťovnu v Holešovicích-Bubnech, Moderní galerii na Kampě, pravobřežní regulaci Vltavy, zástavbu Letenské pláně, dostavbu banky Legií, Národní technické a Zemědělské muzeum na Letné, dostavbu Uměleckoprůmyslového muzea, úřední budovy, pošty a jiné. Jeho návrhy byly vždy charakteristické svou velkorysostí, monumentálností, ale tvarovou prostotou.

Vliv severní Afriky

Vliv na jeho tvorbu měla bezesporu architektura severní Afriky, kterou poznal na svých výpravách. Velké hladké plochy s výraznou hrou světla a stínu ho zaujaly, jak je patrné z jeho cestovních skic. Kreslil na nezvykle velké formáty – výjimkou nebyly ani plachty A1 nebo A0, podlepené zpravidla kartóny. Výtvarně jsou to vždy díla mnohými považovaná za svérázná. Roškot bravurně zvládal všechny kreslířské a malířské techniky. Ač to většinou nebylo požadováno, přidával rád i různé detaily, rozlehlá schodiště a rampy nebo vestibuly. Výsledkem jsou díla, která ohromují nejen svým kompozičním řešením, ale i výtvarným zpracováním.

Velkým tématem Kamila Roškota byly výstavní pavilony. V roce 1928 navrhl Kamil Roškot československý pavilon na veletrh v Miláně, ve stejném roce projektoval pavilon města Prahy na brněnském výstavišti, v roce 1933 byl autorem našeho stánku na světové výstavě v Chicagu a o šest let později i v New Yorku (stánek byl demonstrativně dokončen našimi krajany až po německé okupaci).

Dům stavitele Františka Strnada

Roškot ovšem projektoval i menší stavby. Jeho mistrovským opusem bylo divadlo v Ústí nad Orlicí – nevelká budova na svažitém terénu působí na jeho plánech i fotografiích velkolepým dojmem, což je ovšem dáno proporcemi i jistou lapidárností výrazu, který přesně sleduje funkce jednotlivých částí stavby. Architekt také navrhl úřední budovu v severovýchodním cípu Letenské pláně, která později sloužila Ministerstvu vnitra. I ta je jednoduchým kvádrem s keramickou fasádou a zapuštěným vchodem. Nedaleko odtud, ale již v Bubenči, stojí rané Roškotovo dílo.  Tím je dům stavitele Františka Strnada v Čechově ulici 29 z roku 1923, na jehož výzdobě se rovněž podíleli František Kysela, Otto Gutfreund, Josef Bílek nebo Josef Gočár, který v domě také bydlel. O Josefu Gočárovi jsme psali v článku Josef Gočár: Přes krychli, funkci až ke konstrukci.

K dalším stavbám tohoto tvůrce patří činžáky v Evropské nebo Domažlické ulici, rodinné domy v ulici Chorvatské, Vlašské a Uranové nebo tři menší objekty v areálu bývalého ruzyňského letiště, dnes Letiště Václava Havla.

Je tu ještě jedno téma, kde mohl uplatnit svůj talent vytvářet monumentální díla. Tím byly vodní stavby. Roškot navrhl jezy ve Vraném, Brandýse nebo Pastvinách. Z nerealizovaných staveb vynikají soutěžní návrh na maják v Santo Domingu v Dominikánské republice nebo tvarově zajímavý kostel v Prštném.

Hrobka českých králů

Architekt také pracoval na návrzích hrobek a památníků. Právě hrobka českých králů v kryptě katedrály sv. Víta na Pražském hradě z poloviny 30. let je považována v tomto oboru za unikát. Aerodynamicky tvarované sarkofágy v malé klenuté místnosti, jejíž strop je pokryt zlatožlutou skleněnou mozaikou, jsou dalším z vrcholů tvorby umělce, který zemřel krátce po skončení druhé světové války v Paříži. Jeho nevšední dílo, uložené v archívu Národního technického muzea, představil po letech nezájmu architekt Vladimír Šlapeta v objevné expozici v roce 1978. Bylo pak s úspěchem představeno v řadě evropských zemí. Dnes připomíná Kamila Roškota komorní expozice v domě sourozenců Roškotových v jeho rodné Vlašimi.

nyv